Je pondělí 7. října a náš autobus nabírá směr Krakov. Krásné město, plné života, turistů, nabité historií i událostmi současných dnů, prostě to v něm vře. To, co nás však čeká teď, se jeví jako pravý opak. Lidí je tady sice také mnoho, ale atmosféra ponurá, smutná a my jsme v očekávání, co vše se o památníku Osvětim, Březinka dovíme. Není to lehké a vstřebáváme pomalu a snad jen zčásti, vše zní jako ozvěna minulosti, něco neskutečného, čemu jen těžko uvěřit…..
A jak vstřebaly atmosféru a informace naše děti si přečtěte z dopisů, které posílají fiktivním rodičům, jsou v táboře a mají strach….
Ahoj maminko a tatínku. Doteď jsem si myslel, že peklo na zemi neexistuje. Ale existuje a já jsem tady.
S dalšími asi 70 lidmi jsme se celý den, hladoví, mačkali v jednom vagoně. Potom nás nějací pánové vysadili a rozdělili do dvou skupin. Skamarádil jsem se ve vlaku s Honzou, byl o dva roky mladší než já. Byla mi strašná zima. Snažil jsem se to tomu pánovi říct, jenže ten místo toho, aby mi pomohl, tak nám všem vzal kufry, boty i oblečení… Je to tady opravdu strašné. Nikomu nerozumím, všichni máme hlad, pořád pracujeme a strašně to tady smrdí. Nikdy v mém krátkém životě jsem nic takového necítil. Opravdu peklo. Pořád tady někdo křičí, asi bolestí, a je zde také velmi smutná atmosféra. Nikdo se tady nesměje… Za 4 týdny jsem zhubnul asi 30kg, vůbec skoro nejím. Jen velmi málo…
Věřím, že už to brzy skončí a vrátím se zpět k vám do Třince. Plno lidí, kteří se mnou bydlí v takové polorozpadlé chatce, někam odešlo. Snad už je pustili a mě potká stejný osud. Nikomu se nepovedlo a asi ani nepovede utéct, protože celý tábor je ohraničen ostnatými dráty, které jsou nabité elektrickým proudem. Každé ráno vidíme, jak u plotu leží těla bez známek života…. Tak snad se všichni zdraví co nejdříve potkáme. Posílám nekonečno pus. Ahoj…
Ondra
Milá teto.
Píšu ti dopis odněkud z Polska, myslím si, že se tady tomu říká Auschvitz. Přijel jsem před týdnem, takže tady nikoho neznám, ihned poté, co jsme vystoupili z vlaku, mě od rodičů oddělili. Stále doufám, že je uvidím. Němci jsou na nás zlí, hned nám vzali všechny věci, takže mi nic nezůstalo, jenom oblečení, boty, malý dřevěný vyřezaný koník od dědy a taky si schovávám suchou kůru chleba.
Bydlíme namačkaní v budovách, je nás tady strašně moc, stále přichází noví a stále se někteří někam ztrácejí, asi už budou zpátky doma. Spím na seně, ikdyž smrdí. Moc dobře se tady nemáme, na jídlo dostáváme nějakou hnědou vodu, smrdí to tady, lidé trpí různými nemocemi, máme vši, všude jsou krysy, pořád tady někdo někoho okrádá, Němci nás neustále bijí a neustále řvou. Každý den chodíme pracovat, kopeme kanály, je to těžká práce, jsem špinavý a nemám možnost se umýt, je to tu strašné, doufám, že se brzy vrátím. Chtěl bych vás zase vidět, být u vás na prázdniny, cítit teplo léta, radovat se ze života, být sám sebou, hrát si s kamarády… Doufám, že se ještě uvidíme. Pozdravuj strejdu. Ahoj, těším se na odpověď.
Michal
Jako dobytek
Vzpomínám si na to, jak jsme přijeli po několikadenním cestování vlakem, byla jsem unavená, bolely mě nohy, nemohla jsem si ve vlaku ani sednout, abych si odpočinula. Můj hlad byl neústupný. Celé mé tělo bylo v plamenech, bolel mě každý pohyb. Trpěla jsem, ale nikdo si toho ani trochu nevšímal. Po vystoupení mi odebrali mé podepsané zavazadlo a slíbili, že mi ho vrátí zpátky, prý ho chtěli jen zkontrolovat. Tohle byla další lež, kterou mi v tomto táboře řekli. Byla jsem vyděšená, bála jsem se těch lidí, tedy spíš německých vojáků. Na všechny mladé dívky v mém věku se dívali jako na kořist. Najednou tam někdo do mě strčil, nebylo to úmyslné, žduchl do ní totiž voják, protože byla pomalá, chytla jsem ji a připadalo mi, že jsem ji odněkud znala. Poděkovala mi a řekla své jméno. Edyta, takhle se jmenovala. Tedy celým jménem Edyta Oliwia Kowalska. Šly jsme a postavily se do řady jako ostatní. Přišel doktor, usoudila jsem tak podle bílého pláště s brýlemi na očích. Ukazoval na lidi z řady, buď palcem doprava anebo doleva, vůbec jsem v té době nevěděla, o co mu šlo, někdy se na chvíli zastavil a položil otázku. Podle toho, jakým jazykem mluvil, byl Němec . Po nějaké době přišla řada na mě,jen se podíval jako na ostatní. Palcem mi ukázal doprava to samé i Edytě. Když měl všechny lidi roztřízené,odešel a vojáci nás začali odvádět pryč , lidé, co byli v levé části, odvedli na jinou stranu než nás, byly to většinou děti a staří lidé anebo také lidé,kteří byli zdravotně nezpůsobilí.
Po chvíli jsme se dostaly k menší budově, do které by se vešlo pravděpodobně asi 300 lidí. Zapomněla jsem ještě zmínit, že nás oddělili od mužů, takže jsme zde byly samé ženy, tedy když jsem nepočítala pár vojáků. Čekala jsem, že nás rozdělí na polovinu, abychom se do budov vešly, ale nebylo tomu tak. Narvali všechny ženy , kolem 600, do budovy. Večer jsme musely spát po 3 na posteli, moc jsme se tedy nevyspaly. Každé ráno jsme stály několik hodin v zástupu a čekaly na to, až budeme moct pracovat. Hodně nás nechávali hladovět, mnohým ženám šlo vidět žebra, teda nám všem, určitě jsme za tu dobu zhubly kolem 20 - 30 kilo. Všechny jsme byly slabé, každý den jsme slábly ještě víc. Už nás nebylo 600, ale 300, protože buď nějaké ženy odvedli pryč a ony se už prostě nevrátily anebo zemřely. Také nás často jen tak bezdůvodně zbili, nadávali nám nebo s námi dělali ohavnosti, po kterých jsme ztrácely sebeúctu. A tohle byla naše denní rutina. Neměla jsem často ani už sílu přemýšlet nad věcmi. Pamatuji si ale na jednu dívku,která odmítla jednoho vojáka. Umlátil ji k smrti, všechno se to stalo před zraky nás všech, slyšeli jsme její nářek, ale i pak to hrobové ticho,kdy jsme slyšely pouze kosti ,které se lomily jako tenké klacíky pod vašima nohama.
Po nějaké době se v táboře začaly šířit řeči, že se k nám blíží Rudá armáda, která nás má zachránit. Myslela jsem si, že tohle je pravda, protože v táboře začali opět rychle mizet lidé. Byl večer, najednou se u dveří objevil voják, který nám oznámil, že se máme zítra brzo ráno připravit do sprch. Byly jsme nadšené, protože měsíc být špinavá není příjemné. Najednou jsme slyšeli řvaní, střílení a jinou mluvu, která nám byla více podobná. V mysli mě napadlo jen tahle vět:. ,,Přišli si pro nás. ´´ kolem 20 vojáků vběhlo do naší budovy a dívali se na nás zděšeně, ale i přes to něco pokřikovali a ukazovali rukama, kam máme jít. Všechny zbylé ženy běžely, kde nám ukazovali. Vše se to odehrálo tak rychle, že jsem nestačila vnímat. Ale na co jsem myslela, v té době? Že konečně to utrpení skončilo…..
Anet
{gallery}osvetim2019{/gallery}