Je pondělí 13. listopadu a náš autobus nabírá směr Osvětim. V chladném ránu nasáváme vzduch, který jakoby za ty desítky let v sobě měl něco zvláštního, zlého. Atmosféra je ponurá, smutná a my jsme v očekávání, co vše se o památníku Osvětim, Březinka dovíme. Není to lehké a vstřebáváme pomalu a snad jen zčásti, vše zní jako ozvěna minulosti, něco neskutečného, čemu jen těžko uvěřit…..
Krakov, krásné město, plné života, turistů, nabité historií i událostmi současných dnů, prostě to v něm vře. Nelze srovnat s tím, co jsme před chvílí viděli a slyšeli.
A jak vstřebaly atmosféru a informace naše děti si přečtěte z dopisů, které posílají fiktivním rodičům, jsou v táboře a mají strach….
Napsala: Markéta Ciencialová
Milí rodiče, pořád si pamatuju na chvíle, kdy jsme spolu naposledy byli, kdy jsme se objali nebo se spolu zasmáli. Teď už si jen říkám, abych přežila, když si vzpomenu na ten den, kdy nás vtlačili jednoho po druhém do vagónu. Byla nám zima, nemohli jsme se ani pohnout kvůli bolestem! Když jsme dorazili na místo, vzali mi všechny věci, co jsem měla, a čekala, co bude dál. Rozřadili nás do dvou řad, já a schopní lidé, kteří měli ještě sílu a byli zdraví, a v druhé řadě lidi neschopní práce, malé děti a staří pánové a ženy. Spali jsme namačkaní vedle sebe a nešlo se ani otočit. Když se dívám na ty ostatní, tak si jen říkám, kdy už ta bolest skončí! Snažím se přežít každičký den, ale už mi pomalu docházejí síly. Už se ani nemůžu dívat, jak vojáci zabíjí ty muže, ženy nebo děti. Je to hrůza!
Mám vás ráda a opatrujte se.
Napsal: Lukáš Nový
Ahoj babi, není to tak dlouhá doba, co tu jsem. Přibližně asi týden, čas tady ubíhá pomalu. Přivezli nás v plném vagónu romů, ale hlavně židů. Smrdělo to tam po zkaženém masu a výkalech. Mám podezření, že samotnou cestu nepřežilo mnoho lidí. Při výstupu z vagónu jsme se seřadili a páni v uniformách nás rozdělovali do dvou jiných táborů. Do jednoho šli hlavně lidi s postižením a malé děti, radši nechci ani vědět, co se s nimi stalo. Já jsem šel do toho druhého s puberťáky a dospělými muži. Čím blíž jsem se k němu přibližoval, tak křik a hluk sílil. Při vstoupení do tábora ohraničeným ostnatými dráty jsem cítil špatnou atmosféru, bláto a louže, tisíce možná i desetitisíce hubených pracujících lidí, kteří stavěli domy a různé budovy. Bál jsem se, že tak skončím taky. No a hned další den se moje obavy naplnily. Hned ráno jsme šli na zdlouhavé počítání, které proběhlo v obrovském mrazu. Potom mi bylo řečeno, že se k nim připojím. Každý pohyb, co jsem udělal, hlídali vojáci, a když se jim něco nelíbilo, tak nás začali krutě bít a některé i stříleli. Je to tu odporné, pravý opak místa na dobré žití, jak nám slibovali. Všude tu je krev a někdy i dokonce mrtvá těla. Spíme v zimě, na jedné posteli je nás asi osm, navzájem se zahříváme, někteří při spaní umřou. Ale jeho tělo nevyhazujeme, ztratili bychom zbytečně teplo. Smrdí to tu po výkalech, které při spánku na nás kapou, když to někdo nestihne na záchod, který je přístupný ráno na dvě minuty a večer taky, ale někdy času máme i míň. Tak vypadá můj každý den, jsem vyčerpaný, jelikož celý den pracuju. Jsem nemocný, ale nikdo to neřeší, není to tu jako v mojí teplé posteli jako u nás doma. Už musím jít spát, tak snad někdy ještě zajdeme na tu zmrzlinu, jak jsme si slíbili. Dobrou!
Napsala: Huczalová ZlataTýden v koncentračním táboře
Ahoj mami a tati, nevím, kde to jsem. Mám každý den větší a větší strach, co bude dál. Vše co jsem si sbalil s sebou, je pryč. Jednoduše mi to zabavili nebo odcizili. Každý dlouhý den musíme pracovat od rána do večera. Už nemůžu, nedivil bych se, kdyby byl zítřek můj poslední. Lidi, které jsem poznal ve vlaku, někde zmizeli, většinu z nich jsem stále ještě neviděl. Škoda, s některými mi bylo dobře i přes tu hrůznou cestu, kdy jsme se mačkali jeden na druhého. V jednom vagónku, který se snad kdysi používal na uhlí, nás bylo přes sto. Doufám, že jsou jen na druhé straně tábora. Ale to se nikdy nedozvím, nesmíme totiž po táboře chodit. Dost se to tady trestá. Myslím, že kdybys mě uviděla, tak mě ani nepoznáš - tak vyčerpaného, smutného a zakrvaveného člověka, který se už ani člověku nepodobá. Nevím, proč nám to dělají. Nemají k tomu důvod nebo snad jo? I příroda nás nějakým způsobem trestá. Je tady drastická zima. Pád lidí i dokonce umrzlo. Spíme namačkaní v posteli, ani pohnout se nemohu. Včera kluk, který spal vedle mě, byl až moc v klidu, pak jsem si všimnul, že mu jeho nohy ukusují krysy. Byl jsem šokován a zhnusen, ale tady to nebylo poprvé. Zrovna teď když vám píši tento dopis, mi šíleně kručí v břiše, bohužel zde jídlo stojí za starou belu. Něco s něčím, co nedokážu ani popsat, co to je. Někdo by si řekl: Však aspoň něco, ne? No kdyby to viděl a ochutnal, tak by pochopil. Je nám z toho zle, ale po celém tom dnu trpení hlady nic jiného nezbývá a někteří se nemůžou dočkat.
Dnes mi oznámili, že půjdu do sprchy. Už se nemohu dočkat, až si pořádně odpočinu a umyju se. Konečně na mě přišla řada. Nemůžu se dočkat!
Zase někdy napíšu, snad se uvidíme, co nejdříve.
Sbohem
Napsala: Pája
Milá babičko a dědečku, moc mi chybíte. Přijeli jsme před týdnem a strašně to tu smrdí. Svého malého brášku a maminku jsem neviděla od té doby, co jsme přijeli. Pořád tady něco děláme a už mě bolí celé tělo. Na jídlo zde dostáváme jenom nějakou špinavou vodu jako polévku a už jsem stihla dostat z toho průjem. Na záchod můžeme jenom dvakrát za den, jinak nás zbijou. Spíme namačkaní, na posteli nás psí jedenáct se mnou. Je tu strašná zima, jak jsem se snažila říct strážnému, jestli nemá nějakou deku nebo kabát, tak mě hned zbil. Je to tu strašné, mrzneme tu a hladovíme. Pořád mizí lidé, asi jsou už doma u svých rodin, taky doufám, že už budu doma s vámi, moc mi tu chybíte.
Vaše Pája
Napsala: Adéla
Milí rodiče,
chtěla bych se s Vámi podělit o dojmy a zážitky z exkurze do koncentračního tábora v Osvětimi. Bylo to velmi naučné a až teď si umím představit, jaké utrpení museli denně snášet vězni tohoto tábora a co vše člověk snese. Hned při vstupu do tábora nás přivítal nápis nad branou ARBEIT MACHT FREI, což v češtině znamená PRÁCE OSVOBOZUJE, a to napovídá, že se jednalo o pracovní tábor, ale jak jsme se následně dozvěděli tak i vyhlazovací. Dále následovala prohlídka samého tábora. Vevnitř se nachází mnoho budov, které sloužily jako ubikace vězňů tzv. bloky, pracovní dílny, ale taky budovy se sprchami, kde se prováděly popravy a spalovací pece. Nyní jako vzpomínka na oběti tábora a nepochopitelnou lidskou krutost. Na mnoha místech jsou také osobní věci zabavené vězňům a také jejich vlasy, oblečení, obuvi a mnoho dalších. Celý tábor na mě působil depresivně a děsivě. Nikdy na toto místo nezapomenu. Už se moc těším domů.
S pozdravem Adéla
